Iluze

„V pozadí příběhu se odvíjí ještě jiný příběh, symbolika života, jeho způsob fungování, jeho smysl. To je jeho základní osnova.“

Solara Nee‘lová už od mala dokáže ostře vidět. Jako většina s podobnými schopnostmi se rozhodla přidat k Sádkám, které mají za úkol udržovat ve městě mír a potlačovat odpor a nenávist proti lidem bez schopností a vládní představitelce paní Reyesové.

Na Zemi nastal Den zániku. Slunce se zvětšilo a povrch na planetě se proměnil ve vyprahlou pustinu. Zbytky lidstva přežívají uvnitř energeticky udržované kopule na území bývalé Evropy. Mnoho z přeživších po Dni zániku zmutovalo a začaly se u nich projevovat určité schopnosti, které městu pomáhají přežít v jinak nehostinných podmínkách.

Tentokrát mají Sádky za úkol vypátrat a rozložit rozsáhlou organizaci povstalců snažící se zpochybnit účel silového pole, které celé město chrání před nevýslovným horkem venku. Když se Solara potká s hlavou tohoto povstání Kylem Riodem, je nucena přehodnotit vše, co dosud pokládala za pravdu. Navíc se čím dál víc bude učit využívat potenciálu svých schopností, které by podle Kyla Rioda mohly dokázat světu, že jim vláda a Stráž – jejich vedení – ve skutečnosti celou dobu lžou.

Ukázka z knihy:

Nastoupíme do jednotlivých komor a za námi se zavřou ocelové magnetické dveře. Slyším slabé bzučení a napadá mě, že jestli tu budu muset zůstat dlouho, začne mě z toho zvuku bolet hlava. Otočím se k tyrkysovým krystalům a čekám, dokud se nerozsvítí – přesně podle Zafirových pokynů. A pak se ze svých schopností pokusím vymáčknout, co se dá.

Zavřu oči a koncentruju se, abych v prostoru snímací komory ovládla čas – Zafir tvrdil, že ty komory jsou speciálně navržené tak, aby našim schopnostem odolaly a zabránily jim ovlivňovat okolí, takže se nemusím na nikoho ohlížet. Vysoký tón chodu přístroje mění svůj charakter a vibrace se začínají prohlubovat.

Několik minut se snažím koncentrovat a vtom se celá konstrukce zatřese. Krystaly začnou celkem nepřirozeně bzučet. Mám dojem, že se mi z toho zvuku rozskočí mozek.

„Je všechno v pořádku?“ zvolám k Zafirovi. Chci se ujistit, že má situaci pod kontrolou. Mám dojem, že o něčem takovém se Zafir zrovna nezmiňoval, a to probral docela dost věcí, které by se během experimentu mohly přihodit.

Všude zavládne hrobové ticho a pak se laboratoří rozlehne zlověstné dunění.

„Co to sakra…“

Rána. Další rána. Komory jedna po druhé začínají explodovat. Kryju si hlavu rukama, ale tady uvnitř k žádnému výbuchu nedochází. Začnu mlátit do dveří, aby mě pustili ven.

Zvenku se na odpověď ozve tlumené bouchání. Na chvíli přestanu dělat rámus.

„Solaro, jsi v pohodě?“

„Role!“ Přitisknu se na dveře a snažím se je vytlačit. „Role, otevři mi dveře!“

„Celý se to zablokovalo,“ řekne Roland a v dálce – kdesi za jeho hlasem – slyším někoho řvát. Slyším Zafira, jak dokola opakuje slovo: „Průšvih.“ Slyším ho, jak se tuhle situaci snaží vyřešit.

„Ten výboj musel nějakým způsobem destabilizovat celý bezpečnostní program. Nepustí mě to dovnitř. Nedokážu se tam dostat.“

A pak na zemský povrch dopadne něco těžkého. Mám dojem, že přijdu o sluch, zacpu si uši. Exploze mě srazí dolů ke krystalům, které nárazem roztříštím. Sotva si uvědomuju, že mi střepy pořezaly ruce. Cítím oheň a spálené obvody. Snažím se vydrápat zpátky na nohy. Začíná se mě zmocňovat panika.

„Rolande!“ dožaduju se odezvy, a když ho konečně zaslechnu, poznám, že křičí bolestí. Sakra, Role! Znovu se vší silou snažím vyrazit dveře. Po tmě hledám zbytky krystalů, kterými bych si vypáčila východ, ale buď z nich zbyl jen prach a řezavá drť, nebo se, kompletně vyhořelé, rozpadají hned, co se jich dotknu.

Do komory se mi nahrne hustý černý dusivý kouř. Zuřivě biju pěstmi do dveří, přestože si uvědomuju, že je to zbytečné.

„Rolande!“

„Solaro,“ zasténá a pak už nic neslyším.

„Rolande!“ Křičím, kašlu – nevím, co mám dělat dřív. Dveře najednou zrudnou a začnou se tavit. Při dalším pokusu je vykopnout se spálím.

„Rolande!“ To jméno mizí ve výkřikách mučivé bolesti. Mé bolesti…

Kniha je k dostání v elektronické formě.