Já, superhrdinka

“Kdo jsem? Někdo, koho byste si za běžných okolností vůbec nevšimli. Vůbec si nepřipadám jako superhrdinka. Ale to svět evidentně vůbec nezajímá.“ 

Lilian Rittová se jednoho dne dozvídá, že se má stát superhrdinkou. Je obdařena nadpřirozenými schopnostmi a se svým superhrdinským partnerem Davem se je učí používat. Přestože se tréninku zpočátku brání, zjišťuje, že nemá na vybranou. Byla k tomuto účelu zvolena už před velmi dlouhou dobou a na základě tisíci let starého proroctví se očekává, že vrátí svět zpátky do rovnováhy. Ale Lilian není jediná, která po své předchozí inkarnaci zdědila super schopnosti, a ne všichni z minulosti přichází s dobrými úmysly.

Ukázka z knihy:

Kdo jsem? Někdo, koho byste si za běžných okolností vůbec nevšimli. Vůbec si nepřipadám jako superhrdinka. Ale to svět evidentně vůbec nezajímá. 

Nevím, kdy přesně se to stalo, bylo to pozvolné a plíživé. Jako táhlé ticho před bouří. Možná jsem to tušila, už když jsem byla malá, protože jsem se se svými nápady a představami nesetkávala s pochopením druhých. Ale bylo mi řečeno, že tohle poslání nemá co dělat s tím, že jsem se cítila sama jako krčící se dítě, které žebrá o lásku jiných a je za to ochotno popřít samo sebe. Můj osud se přede mne postavil až tehdy, kdy jsem za svou minulostí nakreslila tlustou čáru. Ta čára nebylo nic jiného než přijetí – všeho, čemu jsem se do té chvíle ve své mysli urputně bránila. Přijetí toho, kdo ve skutečnosti jsem. 

A někdo – vesmír – asi viděl, o co jsem se snažila a že se mi to něco dařilo, a dal mi příležitost nést pochodeň pro všechny ostatní, ačkoli ne zrovna nenápadným a příjemným způsobem. 

Bylo to jednou večer z kraje jara. 

Byl víkend.

Šla jsem z práce domů a nade mnou svítily hvězdy a srpek měsíce těsně před novem. Sníh kolem mě pohádkově jiskřil. A já byla vděčná za to, že je konec směny, že mi je dobře a že jsem se ten den konečně postavila jednomu svému kolegovi, který se mi sice líbil, ale který mé slabosti rád zneužíval a dělával si ze mě legraci – odmítla jsem jeho nároky na mě beze strachu a studu, s kterými jsem v ten okamžik prostě přestala bojovat a přijala je. V tu chvíli se totiž všechno změnilo. 

Byla jsem celistvá a ten pocit, který jsem v ten moment cítila uvnitř svého srdce, byl naprosto dokonalý. Odvaha pulsovala mými žilami, takže jsem ani na chvíli nezaváhala strhnout z přechodu pro chodce starou paní, na kterou se řítily dva oslepující světlomety a zjevně se ani nepřipravovaly brzdit. Dopadla jsem na chodník a tělo na mne, auto za skřípání pneumatik prosvištělo kolem a zmizelo v zatáčce. Když si paní uvědomila, co se všechno mohlo přihodit, začala mi děkovat z celého srdce a já se začínala modlit, aby mi už konečně dala pokoj. Vzpomínám si, že jsem se rozpačitě usmívala od ucha k uchu se slovy, že to nic není a že by to udělal každý, a v duchu jsem se už viděla rozvalená doma v posteli s knížkou. 

Jistě, je to dost zkrácený popis. Moje sebevědomí samozřejmě nevyrostlo ze dne na den, pracovala jsem na sobě celé roky, abych nakonec připustila, že boj s bolestí není řešení. Kayle se potom nezačal hned slušně chovat a já ho každým dalším dnem musela ještě několikrát poslat do háje, ale stejně jako jsem se smířila s tím, že na mě bude nepříjemnej, až mě to bude štvát, moje srdce začínalo divoce bušit ne obavami a nad představami těch nejhorších trapných scénářů, ale vzrušením a adrenalinem a musela jsem si přiznat, že se mi líbí být silná. 

A pak jsem na svém stole jednoho dne našla ležet malou temně rudou krabičku a uvnitř ní byl pro mě vzkaz. Dodnes nevím, jak se tam vůbec dostala – aspoň ne oficiálně. Bylo zamčeno, okna zavřená, záclony zatažené přesně tak, jak jsem je ráno nechala – a nutno dodat, že bydlím ve třetím patře. Nechápala jsem ten objev a rozhlížela se kolem, ale když jsem v bytě nenašla nic podezřelého, opatrně jsem se natáhla po škatuli. Zamotala se mi hlava, pamatuju si, že jsem se sesunula na červený koberec pod stolem. Probrala jsem se se šílenou bolestí hlavy. 

Nade mnou stál černovlasý urostlý muž v přiléhavém černém úboru a s páskou přes oči. Jeho svalnatá hruď se pravidelně zdvihala v hlubokých nádechech. Možná že mi tam tu krabičku nakonec dal on, ale nikdy mi to nepotvrdil. Když jsem na něj ještě hodnou chvíli tupě zírala
a nezmohla se ani na slovo, co tady v mém bytě vlastně pohledává, zazubil se a řekl mi jen: „Soustřeď se.”

Moc toho nenamluvil, kdežto svoje nadpřirozené schopnosti zvládal bravurně a neotálel je proti mně hned použít, když do mě udeřila pěst stlačeného vzduchu. Znát jejich existenci byl pro mě druhý šok. Zmohla jsem se jen na výkřik. 

Na vzkazu bylo napsáno, že jsem byla vybrána, abych chránila tuto zemi. 

Podle toho chlapa jsem ani víc vědět zatím nepotřebovala. To jsem netušila, že ta slova vezme doslova. 

Od té doby už uplynuly čtyři měsíce a já se pořád nedozvěděla, co ve mně tento můj superhrdinský partner nebo kdokoli jiný viděl, že si zvolil zrovna mě, ale na výzvědy nebyl čas ani nálada. Jen, co jsem jednou večer zjistila, že mě voda ve vaně poslouchá na slovo, když se pramínek podle mého přání vznesl do výšky, jak kopíroval pohyb mé ruky, a začal přede mnou smyslně tančit, objevil se odněkud Dave, jak si nechával s oblibou říkat, a začal sílu vody používat proti mně. V tu ránu jsem ji měla na obličeji a byla ledová. Prý trénink. Potupa, nebýt těch bublin, které zakrývaly moje tělo, tak ho rovnou zabiju! Škoda, že jsem pořád nevěděla, k čemu to budu potřebovat, nebyl zrovna dvakrát sdílný, ale byl protivný, neodbytný a nemohla jsem se ho nijak zbavit. Vždycky se objevil kdoví odkud, přestože jsem se nejednou pokusila zavřít a zabezpečit celý byt nebo ho naopak omráčit a dokázat mu, že by mě měl nechat na pokoji a vzít si celý ten rádoby dar nadpřirozených schopností zpět a táhnout do háje. Nešetřil mě a já se málem skoro utopila ve vlastním čaji, než jsem přišla na to, jak se mu mám vzepřít. Jenže stále jsem nebyla tak dobrá jako on, takže mě neustále zkoušel novými a novými kousky. Jako taky se mi už díky Davovi podařilo připálit si večeři na plynovém sporáku, protože si prostě hrál s ohněm, div že jsem nepřišla o vlasy. Byla jsem ho nucena snášet a doufat, že jednou tenhle chaos skončí a já pochopím, co se po mně chce. 

Kniha je k dostání v elektronické formě od nakladatele eknihyjedou.