Můj přítel strach

Co je to strach?

Obluda, kterou bychom nejraději pohřbili hluboko do země nebo ještě lépe poslali do vesmíru bez možnosti návratu?

A co když je v tom něco víc? Co když nás chrání před něčím, před čím si myslíme, že musíme být chráněni – před něčím, co už nikdy nechceme zažít – přestože si to mnohdy už nepamatujeme?

Ve světle svých zkušeností jsem se rozhodla, že napíšu tento transformační příběh o tom, jak vykročit ze strachu a vydat se na cestu za sebevědomím.

Ukázka z knihy:

Jen co vejdu do jídelny, cítím na sobě pomlouvačné pohledy přítomných lidí, ale nenamáhám se zvednout zrak a přesvědčit se o tom. Držím se holek a skromně opakuju jejich úkony, abych nakonec skončila s příborem a talířem svíčkové s pěti knedlíky. Polévku si neberu, protože se bojím, že bych ji rozlila všude kolem, kdybych se ji pokusila naběračkou dostat na talíř. Nepotřebuju se ještě více ztrapňovat. Úspornými pohyby se přesunu k jednomu z mnoha jídelních stolů podél oken a počkám, až si posedá

i Markéta, Dáša a Jana, která se mnou od rána nepromluvila, za což jsem byla i ráda. Skoro celé dopoledne jsem přemítala, jak to ráno s tou poznámkou myslela. To, že nechodím na oběd, je přece moje věc a jí do toho nic nebylo, nebo jsem si to jen špatně vyložila?

Pustím se do jídla a sypu do pusy jedno sousto za druhým, protože Janě nechci dát jedinou záminku, aby si do mě mohla rýpnout a já ji musela odpovědět. Tímto způsobem je pro mě snazší předstírat, že je nevnímám, když se začnou bavit o těch chlapech a řešit, co je vede k tomu, že mě takhle týrají. K radám typu, že bych se měla bránit a něco s tím dělat, se vážně nehodlám nikterak vyjadřovat. Co bych já zmohla proti chlapovi? Ani bych si neškrtla. Nevšímám si toho, že mě každé jejich slovo bodne do srdce a zanechá za sebou stopu nesnesitelné tíhy.

Proto jsem taky první, kdo se zvedne od stolu, nikdo se mě ani nepokouší zastavit. Špinavé nádobí odnesu kuchařkám na nerezový pult a prchám pryč.

„Slečno?“ Překvapuje mě, že by na mě někdo volal slečno, a tak se otočím, co po mně ten muž chce. Zarazím se. Přede mnou teď stojí snad ten nejhezčí chlap, kterého jsem kdy viděla. Jeho zelené oči krásně ladí s jeho oválným obličejem a jeho blond tak ledabyle upravené vlasy z něho vytvářejí doslova prince na bílém koni.

Bože, nemůžu dýchat. Sakra, seber se.

„Nemohl jsem přeslechnout váš rozhovor s kolegyněmi.“

Do tváře mi stoupne horkost. Nejen že musí být tak přitažlivý, ale ještě má i povědomí o tom, jak jsem neschopná. Tu myšlenku nedokážu snést. Sklopím oči a už se chystám vytáhnout se s výmluvou, že pospíchám a že se omlouvám, ale on mi do ruky vtiskne nějakou kartičku. Naprosto vyvedena z míry začnu zkoumat vizitku, jen abych zjistila, že se jmenuje Pavel Oskar a že se zabývá poradenstvím osobního rozvoje.

„Kdybyste měla třeba zájem, pořádám skupinový kurz, kde se podobné problémy se vztahy reálně řeší. Mohlo by vám to pomoci získat…“

„Myslíte, že potřebuju nějakou pomoc? Že už jsem takový beznadějný případ?“ Najednou vybouchnu a nezajímá mě, že ho svou reakcí nejspíš budu šokovat.

Trefila jsem se. Na sucho polkne, než se zmůže na odpověď. „Ne, jen jsem myslel, že by vám pomohlo vědomí, že s podobnými problémy nejste na světě sama a že se to dá řešit.“

Nadechnu se a zavrtím hlavou a oči opět přišpendlím k zemi. Stydím se.

„Podívejte, kdybyste měla zájem, přijďte 19. října v 11 hodin na tuto adresu,“ podává mi další papír. Fialový leták s programem na skupinovou terapii. Ušklíbnu se a v duchu si vynadám za to, že se mi Pavel Oskar líbí.

„Ale když nepřijdete, nic se neděje. Vůbec nic to o vás nevypovídá a já si nebudu myslet nic špatného,“ zvedne obranně ruce.

„Promyslete to,“ řekne nakonec a odkráčí chodbou k jídelně a dál k východu, který využívá veřejnost.

Rozhlédnu se, abych se ujistila, že náš rozhovor nikdo neslyšel, sbalím leták i s vizitkou do kapsy a rychle odtud zmizím.

Kniha je k dostání v elektronické formě.