Vyvolený

Proroctví říká, že až nadejde správný čas, budu to já, kdo ho najde a kdo ho připraví na den, kdy má po celé galaxii proběhnout frekvenční posun zvaný Událost. Protože to on rozhodne, jestli se Země připojí k posunu a nastartuje změny k lepšímu pro celé lidstvo, nebo se celý sluneční systém spolu se Zemí rozpadne. A já, Marianne Paramová, jako abyssanka, obyvatelka jedné ze dvou planet, které na Zemi dohlíží, a galaktická strážkyně se musím postarat o to, že se náš planetární systém k posunu připojí. A pokud bude potřeba, navzdory mému spojení s vyvoleným, budu ho muset třeba i donutit silou. 

Ukázka z knihy:

V hlavě mi víří tisíce myšlenek a nevím, jestli se mám těšit nebo se obávat toho, co nadejde, až vyvolený přijde k vědomí. Když jsem se vrátila do Escandrolu, už ležel omráčený na zemi a Leona jen omluvně pokrčila rameny, že zpanikařil a začal se s ní prát, takže musela. Poté, co ho četa zavřela pod zámek, jsem se vydala za kapitánem našich jednotek a zároveň jedním z vůdců zvolených v tribunálu, abych podala zprávu. Chtěla jsem mít tyhle oficiality co nejrychleji za sebou, abych se mohla ponořit do horké lázně a konečně si odškrtnout, že jsem splnila všechno, co ode mě Osud zatím požadoval – zbýval jenom trénink. Ale to jsem se šeredně spletla. 

Prudce oddychuju a ženu se vpřed, rozčílená, bezmocná a vyděšená. Zdolám schody kolem vysokých elegantních domů porostlých vláknitými rostlinami a zdobených zlatavými symboly, které Osudu provolávaly slávu. Ještě stále mi hraje v uších ozvěna kapitánova hlasu. „Nejen, že ho budeš trénovat, Marianno, ale budeš na něj dohlížet pomalu ve dne, v noci, abys ho dokonale připravila na plnění svého poslání.”

Na ten Posun, který všechny boje skončí. 

Přistihnu se, že si koušu ret, a dojde mi, jak zoufale málo vím o proroctví, které celý náš národ drží v naději, že mezi světy konečně zavládne mír. S Avarosem jsme byli ve válce už tak dlouho, že si ani nevzpomínám, jak takový mír vypadá. To bylo už podruhé v mém dlouhém životě, kdy jsem se sama sebe ptala, proč jsem s vyvoleným sepjata zrovna já?  

Vzpomínám si na chvíli, když mě ta otázka napadla poprvé. Na pocit naděje a touze něco dokázat, když mi teta Maritta, vysoká kněžka a uznávaná učitelka Abyssu, ukázala mou budoucnost. Říkala, že si ji přečetla ve hvězdách, a já byla z jejího vidění tak nadšená, že jsem se nemohla dočkat svých dvanácti let, až mě provede rituálem a já taky budu moc zahlédnout tu část svého velkolepého osudu. Byla jsem dílkem vesmírné skládačky, díky které se změní celý svět. 

Sáhnu si zezadu na krk na malé tetování, které bylo jediným důkazem toho, že jsem prošla zasvěcovacím rituálem. Tím dílkem jsem pořád byla. 

Suše polknu a cítím, jak se mi rozbuší srdce, když překonám krásně rozkvetlou zahradu plnou bělavých růží a chystám se sejít do sklepení, kde vyvoleného vězní. Od jeho cely mě dělí už jen několik metrů. 

Sejdu do tmy a před dveřmi kývnu na Marvena, ať mě pustí dovnitř. 

„Hodně štěstí, rozhodně ho budeš potřebovat.”

V krku se mi usídlí knedlík.  „Dík.”

Odhodlaně se narovnám a vejdu. 

Muž sedí sklíčeně na lavici, ale jakmile mě zpozoruje, vrhne se na mříže. 

„Okamžitě mě propusťte, na tohle nemáte právo!”

„To asi… nebude možné.” Přistoupím blíž. Vztekle kopne do mříží a prudce s nimi zatřese, jako by věřil, že povolí. Ty se pod jeho údery ani neotřesou, přeci jen jsou vyrobené z Adamantina – ušlechtilého kovu, který se na Zemi běžně nevyskytuje. 

„Kurva!” zakleje a zajede si rukama do vlasů. „Co po mně teda chcete? Peníze? Chcete mě zabít?” Pak jako by si vzpomněl na okolnosti, za jakých jsme ho unesli, a upřeně se na mě zadívá. „Co jste vůbec zač?”

„Všechno ti vysvětlím, ale musíš se uklidnit.”

!Já se nemám co uklidňovat! A nevzpomínám si, že bychom si my dva potykali, holčičko!”

Pohladí mě plamen zuřivosti, ale udusím ho a zhluboka se nadechnu. Je vystrašený. Nepomůže, když se na něj teď rozkřičím. Kapitán by mi zrovna neděkoval, kdybych zmařila všechny šance přimět ho s námi dobrovolně spolupracovat. 

„Nechceme po tobě peníze a ani tě nechceme zabít. Jsme jedni z opatrovníků Země a její sluneční soustavy.”

„Cože?” zpracovává tu informaci a zavrtí hlavou. „Děláš si ze mě srandu? Tohle je nějaká fraška?”

Zachovávám kamenný výraz. „Přenesli jsme tě, protože jinak bys padl do rukou Avarosu – to víceméně byli ti chlápci, do kterých jsi málem narazil, když ses nám snažil uniknout. Pokud jsi je teda viděl.”

Znejistí a zadívá se mi do očí. „Myslel jsem, že se mi to zdálo.” Zavrtí hlavou, jak se má slova vzápětí snaží popřít. „Ne, tohle nemůže být pravda. Čekáš, že ti na to skočím?”

Přistoupím blíž. „Vím, že to cítíš. Zdá se ti o tom – o moci, která se ti prolíná žilami, o síle, která všechno změní k lepšímu. Netvrď mi, že ne.”

Chvíli se na mě dívá a já si všimnu, jak průzračně modré má oči. Jeho hranatý obličej se najednou vyhladí, jako by prozřel, než prudce kopne do mříží a k mému nemilému překvapení nadskočím leknutím. 

„Nevěřím ti ani slovo!”

„Budeš muset,” otočím se na patě. 

Ještě za mnou něco vykřikne, když Marven za sebou zabouchne. Na schodech už na mě čeká Leona. Opírá se o zábradlí a líně svěsí ruce podél těla. 

„Nezní příliš nadšeně z toho, že má zachránit svůj svět před zkázou.”

Obrátím oči v sloup a potlačím slzy, které se mi nepochopitelně derou do očí. Dalo se čekat, že takhle bude reagovat. Koneckonců chovala bych se stejně, kdyby mě za denního světla přepadli nějací neviditelní lidé a zavřeli do klece a začali vykládat nějaké pohádky o tom, jak vlastně celou planetu chrání. A to jsem mu ještě ani nepověděla o proroctví. To bude vrchol všeho.

„Až se potkají zrcadla a pohlédnou do své pravé tváře, nastane konec doby temnoty a svět se připraví na světlo, jež je součástí pravé tváře jeho duše.” To tvrdilo proroctví. Rozhodně to tak teda vypadalo.

„Nezbývá mu, než si zvyknout.”

Z cely se pořád ozývají rány. 

„No, rozhodně se nevzdává.”

Povzdechnu si. „Nenaobědváme se? Od rána jsem nejedla.”

„Já vím.”

Kniha bude brzy k dostání v elektronické formě od nakladatele eknihyjedou.cz